Můj svět má svůj vlastní rytmus. Tikot. Jsem hodinář. Ne ten, co prodává baterky do budíků, ale ten, co opravuje staré mechanické hodiny. Hodiny, které pamatují císaře pána, první republiku, válku. Každé tikání je tlukot srdce, které už dávno přestalo bít. Moje dílna je plná kyvadel, ozubených koleček a pružin. A ticha. Ticho mezi každým tiknutím je hlubší než v kterékoli jiné místnosti.
Lidé ke mně přinášejí své rodinné poklady. "Dědečkovy hodiny," říkají. "Už nejdou." Nikdy neříkají: "Chci, aby šly." Vždycky: "Chci, aby zase tikaly." Jako by tím tikotem oživovali vzpomínku na toho, kdo je už neslyší.
Já sám mám doma hodiny, které patřily mému otci. Staré věžní hodiny z radnice, které zachránil, když se bouralo staré město. Jsou obrovské, těžké a... němé. Už dvacet let nejdou. Vždycky, když se je pokusím opravit, vzpomenu si na něj. Na jeho ruce, jak opatrně zvedala kotvu. A přestanu. Bojím se, že když je opravím, zapomenu na zvuk jeho hlasu.
Můj život se stal stejně pravidelným a prázdným jako chod hodin, které opravuji. Ráno vstanu, jdu do dílny, večer se vracím do bytu, kde mě čekají ty obří němé hodiny. Nemám rodinu. Nemám přátele. Mám jen tikot cizích vzpomínek.
Až jednou v noci, když jsem nemohl spát a poslouchal jsem, jak tikají pendlovky paní Novákové (z roku 1897, krásný kus), jsem si uvědomil, že se bojím jakéhokoli jiného rytmu. Že jsem se stal otrokem toho tikání. Že můj vlastní život nemá žádný rytmus. Jen prázdnotu mezi údery kyvadla.
Tu noc jsem poprvé po letech otevřel notebook. Náhodou jsem narazil na diskuzi o hrách. A tam jsem to viděl – vavada zrcadlo. Ten název mě zaujal. "Zrcadlo." Připomnělo mi to lesklé ciferníky hodin, které opravuji. Zrcadlo, které odráží, ale také ukazuje jinou realitu.
Otevřel jsem si Vavada zrcadlo téměř s posvátnou úctou. Byl to únik. Ale ne takový, jako když jdete do hospody. Byl to únik do světa, který měl svůj vlastní, úplně jiný rytmus. Rytmus rulety.
Začal jsem hrát. Ne proto, abych vyhrál peníze. Ale proto, abych slyšel jiný rytmus. Zvuk kuličky, která se točí kolem kola. Byl to nepravidelný, živý rytmus. Na rozdíl od pravidelného tikání hodin. Kulička se někdy točila déle, někdy míň. Někdy padla tam, kde jsem čekal, jinde úplně jinde. Byl to chaos. A já jsem po letech strávených v zajetí dokonalého řádu najednou objevil krásu chaosu.
Nehrál jsem o velké sumy. Pro mě to byla cena za lekci. Za každé otočení kola jsem se učil, že život nemusí být pravidelný jako chod hodin. Že může být překvapivý. Že někdy i to, co se zdá být náhodou, má svůj smysl.
A pak se stalo něco zvláštního. Jednoho dne, když jsem se vrátil z dílny, jsem se postavil před ty obří němé hodiny po otci. A poprvé po dvaceti letech jsem necítil smutek. Cítil jsem výzvu. Vytáhl jsem nářadí. Otevřel jsem je. A začal pracovat. Nebylo to jako dřív. Nebyl jsem ten ustrašený chlapec, který se bojí, že zničí vzpomínku. Byl jsem hodinář, který ví, že i to nejjemnější kolečko musí někdy riskovat, aby se celý mechanismus pohnul.
Oprava trvala týdny. Ale já jsem byl trpělivý. A jednoho večera, když jsem vsunul poslední ozubené kolečko na své místo, jsem natáhl péro. A hodiny... se pohnuly. První tikot zněl jako výstřel. A pak druhý. A třetí. Byl to hluboký, mohutný zvuk. Naplnil celý byt.
Stál jsem a poslouchal jsem to tikání. A plakal jsem. Ale ne proto, že bych na otce zapomněl. Naopak. Poprvé po letech jsem ho slyšel tak jasně. Jeho hlas byl v tom rytmu. V tom pravidelném, uklidňujícím tikotu, které nepotlačil chaos rulety, ale naopak – dal mu smysl.
Vavada zrcadlo pro mě nebylo o hazardu. Bylo to zrcadlo, které mi ukázalo, že se nemusím bát žít podle vlastního rytmu. Že i ten nejdokonalejší mechanismus potřebuje někoho, kdo ho natáhne. A že tikot vlastního srdce je ten nejcennější zvuk, i když zní vedle dokonalého chodu starých hodin.
Teď, když večer sedím v obýváku, poslouchám dvě hudby: Tikot otcových hodin. A občas, velmi zřídka, cvaknutí kuličky na obrazovce. Oba zvuky mi připomínají totéž: Že čas nejen plyne. Ale také hraje. A já se konečně naučil naslouchat jeho melodii.
Tohisi7384@ovobri.com 3 weeks ago